Když se řekne chůva, většině lidí se vybaví žena. Mužů je v tomto oboru málo, ale rozhodně v něm mají své místo. Velmi dobře víme, jak přínosný je mužský element ve školství. Rádi bychom inspirovali více mužů, aby se nebáli udělat si zkoušku chůvy a jít pracovat s dětmi do dětských skupin. Děti je totiž milují!
Přečtěte si rozhovor s Václavem Dědkem, který u nás úspěšně absolvoval Zkoušku z profesní kvalifikace Chůva pro děti v dětské skupině, aby se mohl střídat se svým týmem chův v péči o děti v jeho Start-up školce Karlín, jíž je majitelem.
O vlastní školce snil Václav Dědek už na střední škole. Na deset let si udělal odbočku k parašutismu a učil lidi, jak skákat z letadla. Parašutismus ho naučil odvaze, kterou se snaží předávat i dětem ve své Start-up školce v pražském Karlíně. Ve světě předškolní péče jsou muži výjimkou, Václav ale věří, že vyváženost je v tomto oboru zvlášť důležitá. Povídali jsme si o tom, co mohou muži v roli chův do světa dětí přinést a co je pro něj v jeho povolování nejdůležitější.
Václave, stojíte v čele Start-up školky Karlín. Kde se vzal název Start-up? A jaká je vaše školka?
Název se mi od začátku líbil, ale samozřejmě jsem zjistil, že lidi u nás pojem “start-up” vnímají spíš technologicky. Já na to koukám z širšího úhlu pohledu. Pro mě je start-up něco nového, nový pohled na věc v určité oblasti. A pedagogika nový pohled zajisté potřebuje. Posledních možná 200 let se filozofie obrací k člověku, k existenci, k základním životním hodnotám – co to je žít, co to je dobře žít. Dělat věci lépe, kvalitněji. Druhá rovina názvu je start, začátek. Školka je vlastně první společenská zastávka v životě. Život je o tom být s druhými a tady si to děti poprvé osahávají.
Lidé vnímají, že v naší školce panuje určitá atmosféra, dobrá nálada, je to obyčejné, ale zároveň neotřelé. Jsme hodně otevření a pravdomluvní. Nedáváme žádné velké sliby, že dítě něco určitě naučíme. Vždy děláme s dětmi to, co se jim líbí. Naše děti věří, že je zdravé se hýbat, zacvičit si, že psát a číst je výhoda. Nepotřebujeme k tomu žádné motivační mechanismy. Když se člověk začne autenticky vyjadřovat a být sám sebou, působí to na ostatní a děti to začnou napodobovat. Přetvářku se děti teprve učí, ony samy v sobě to nemají. Ve školce trávíme čas obyčejně a kvalitně a přináší to výsledky.
Tento obor je především doménou žen. Proč je v něm tak málo mužů a jak jste se v něm ocitl vy?
Předškolní výchova je doménou žen, ale v pedagogice to v minulosti šlo od jednoho extrému k druhému. Přitom vyváženost je v tomto oboru důležitá. Předškolní péče je první společenská zastávka a není dobré, když je v to v jakémkoli směru vychýleno na nějakou stranu. Ať už v zaměření nebo co se týče poměru mužů a žen. Na základní škole jsem měl učitele, který mě hodně inspiroval. Od té doby mám neotřesitelnou víru, že má význam věnovat se druhým. Od začátku mé pracovní dráhy učím druhé lidi. Deset let jsem skákal z letadla jako instruktor parašutismu a indoor skydivingu a rovnou jsem šel cestou učit lidi. Chtěl jsem jim ukázat, jak na to a něco jim předat. A to se snažím dělat i tady ve školce. Školku jsem chtěl ještě dřív, než jsem poprvé vyskočil z letadla. Už na střední škole jsem měl tu touhu něco takového dělat. Parašutismus pro mě byla jen taková odbočka. Ale důležitá. Naučil mě, jak je odvaha důležitá. Pokud nemám odvahu být sám sebou, nechávám se snadno strhnout něčím, co mi v životě neslouží. Ať už názorově, hodnotově nebo pracovně. Díky tomu mám odvahu se postavit za něco, co třeba může být úplně proti proudu. A to se snažím předat i dětem.
Jak vybíráte chůvy do vašeho týmu? Co podle vás musí dobrá chůva mít?
Hodně mi to usnadňuje moje předchozí zkušenost ze skydivingu, kde jsem poznal spoustu odvážných, nadšených a chytrých lidí. A to stejné hledám i sem do školky. Nadšení a odvaha jsou pro mě to hlavní. Je to hledání jehly v kupce sena, ale naštěstí se mi to daří. Do týmu vybírám osobnosti, které ví, co chtějí a proč to chtějí. Pak už jim dám jen důvěru a jsem tu pro ně, kdyby potřebovali.
Nevěřím v manažery výchovy, co připravují osnovy a pak je poskytují učitelům jako návod. Pro mě je to aplikování korporátních principů do světa, kam vůbec nepatří. Já vidím pedagogiku i v předškolním věku jako umění. A říkat umělci, jak má tvořit, nedává smysl.
Co je podle vás klíčové ve vzdělávání předškolních dětí?
Důležité je dát dětem dobrý základ, na kterém mohou stavět. Odvaha, upřímnost k sobě, komunikativnost, vůle k tomu se domluvit a vůle k pravdě. Vědět, že dobré chování je dobré hlavně pro mě. Samozřejmě se to může zvrátit v dalších stupních vzdělávání, kde se tohle nemusí vyplatit a děti si pak musí nastavit obranné mechanismy. Naším posláním ale je vytvořit pozitivní zkušenost, na které mohou stavět. I dva roky dobré školy a s dobrým učitelem přebijí 20 let špatných zkušeností. Dobrý vklad se neztratí a člověk je jím vždy pozitivně a na celý život ovlivněný.
V České republice, na rozdíl od jiných zemí, není zvykem dávat děti do nějaké formy předškolní péče před třetím rokem. S tím souvisí i pochybnosti řady maminek, jestli dělají správné rozhodnutí. Jsou děti podle vás v dětských skupinách spokojené? Jak o tom mluvíte s maminkami?
Jsem přesvědčený o pravdě dítěte – buď zralé je nebo není. Nejhorší je dělat věci na sílu. Rodič by měl být otevřený a nechat se nést tím, co to přinese. Celý proces vzdělávání dělá pro dítě. Nikdy by to nemělo být na úkor zdraví a pohody, to spolu často souvisí. I půl rok, o který nástup uspěchám, může vést k narušení důvěry nebo zdravotního stavu a to za to rozhodně nestojí. A preventivně nástup odkládat je také špatně, protože dítě zbytečně brzdíme v rozvoji. Vnímavý a citlivý rodič většinou sám přijde na to, že už by to šlo. Z mé zkušenosti je ideální období pro adaptaci ve 2 – 2,5 letech. Ale opravdu je to individuální. Důležitý je potom výběr správného místa, u toho je ale klíčové, aby rodiče i děti místo naštívili a „osahali“. Proto dáváme možnost vyzkoušet si to ve Start-up školce bez závazku.
A jaké jsou vaše další plány?
Měl jsem dřív přání, aby se Start-up školka rozrostla do více poboček, ale už nemám. Školka je živý organismus a buď můžu u toho, nebo u toho chybím. Netoužím být manažerem na plný úvazek. Chci, aby mi ta práce dávala smysl, aby mě čas s dětmi bavil a aby to naše jedno místo bylo skutečně takové, jaké ho s učiteli a dětmi chceme mít. A to se mi daří.
Děkujeme za rozhovor.
Láká vás představa stát se profesionální chůvou?
Přihlaste se na naši Zkoušku z profesní kvalifikace Chůva pro děti v dětské skupině, rádi pomůžeme ke splnění právě vašeho snu.
Pořádáme přípravné online kurzy a konzultace ke zkoušce se zkoušejícími lektorkami, kurzy První pomoci dětem a praktické webináře, které oceníte ve své budoucí práci s dětmi.
Budujeme inspirativní komunitu laskavých chův v uzavřené facebookové skupině, kde lze čerpat i sdílet informace, tipy a nápady a vzájemně se podporovat – Chůvy dětských skupin.
