K povolání chůvy Báru přivedlo narození jejího mladšího bratra. Díky němu si uvědomila, jak moc ji práce s dětmi baví a rozhodla se přijmout nabídku stát se chůvou v dětské skupině. Nese si s sebou zkušenosti z dráhy fotbalistky i z působení v Kanadě. Nechce být autoritou, kterou by děti měly poslouchat. Dává přednost být kamarádkou, se kterou si můžou hrát i za ní zajít, když jim není dobře. Ač je teprve na začátku své cesty a v pražské dětské skupině má za sebou první zkušební týden, je z Báry znát, že do toho jde s otevřeným srdcem a děti si tím rychle získala.
Co vás přivedlo k povolání chůvy?
K povolání chůvy mě asi přivedl můj malý bráška, kterému je teď 13 měsíců. Jsme z početné rodiny, mám dvě starší sestry a já vždycky byla ta nejmladší, o kterou je postaráno. Najednou se objevil někdo mladší, o koho můžu pečovat pro změnu já. Zjistila jsem, jak mě to baví, ale bohužel bydlí až v Olomouci a já v Praze, nemůžu s ním trávit tolik času, kolik bych chtěla. Tak jsem si řekla, proč nezkusit práci s dětmi jako profesi, věřila jsem, že mi to vynahradí. Líbí se mi myšlenka, že s nimi můžu prožívat jejich život už od začátku, patřit do jejich světa a předat jim z toho, co jsem si už prožila já.
Jste teprve na začátku své cesty, máte za sebou první týden v dětské skupině a čekají vás zkoušky chůvy. Máte už v tuto chvíli nějakou svoji představu, jak byste dětmi chtěla pracovat nebo co jim předat?
Ráda bych jim ukázala, že věci se mají dělat hlavně z radosti a ne z povinnosti. Snažím se vymýšlet, jak to pojmout jako hru, aby je to bavilo a aby se to naučily samy.
Dáváte tedy přednost spolupráci.
Chci, aby to nebylo o autoritě, ale o tom, že to chtějí děti samy. Já jdu vždycky radši cestou kamarádství, pozice autority mi moc nesedí. Když jsme kamarádi, spíš za mnou přijdou o radu nebo když je něco trápí a chtějí se svěřit.
Žila jste jak v Kanadě, tak v České republice. Dokážete porovnat tyto dva světy z hlediska péče o děti? Jak to funguje v Česku a v Kanadě? Jsou tam nějaké výrazné rozdíly?
Z toho, co jsem mohla vypozorovat, mají v Kanadě rozhodně volnější výchovu. Bydlela jsem tam v hostinské rodině se svou nevlastní sestrou a v podstatě to fungovalo stylem “dělej si co chceš”. Když spadneš, spadneš. Aspoň se tak naučíš, co nemáš dělat, aby sis neublížil. Jinak to funguje i ve školství. Učitelé nejsou v pozici autority, berou je jako sobě rovné a tykají si s nimi. Ve chvíli, kdy řeší nějaký problém doma nebo s kamarády, častou jdou právě za učiteli. Vztahy mezi učitelem a žákem jsou hodně otevřené.
Je něco, co byste si chtěla z Kanady přinést sem do Česka?
Určitě ten kamarádský přístup k dětem. To, že jsem starší a mám víc zkušeností neznamená, že jsem někde výš nad nimi. Největší ocenění je pro mě, když budou vědět, že se mi můžou svěřit.
Kromě zkušeností ze zahraničí také hrajete fotbal. Dříve to bylo závodně, dnes už je z fotbalu jen koníček?
Před odletem do Kanady jsem hrála za Sigmu Olomouc, můj domovský klub. Po odstěhování do Prahy, jsem chvíli působila ještě v FC Praha a snažila se to kombinovat s prací. Ale fotbal zabere tolik času, že i kdybych chtěla, neměla bych šanci to stíhat. Buď práce nebo fotbal. Ale tím, že ženským fotbalem se moc uživit nedá, musela jsem dát přednost práci.
Promítají se nějak vaše sportovní zkušenosti do vašeho povolání?
Fotbal je kolektivní sport. Jste součástí týmu a musíte se naučit vycházet s ostatními a spolupracovat. To je do života velká výhoda. Podobně fungujeme i v práci. Děti se snažíme naučit fungovat v kolektivu, hrát si společně, ne každý sám. Ve fotbale jsem měla štěstí na skvělé trenéry. Byli pro nás autoritou, ale zároveň nám dávali najevo, že jsme důležitou součástí týmu a že se můžeme spolehnout jeden na druhého. To jsem si ze sportu odnesla a to chci také předávat dál.
Co máte na práci chůvy nejradši?
Na mé práci mě nejvíc baví dětský úsměv. Jak dokážou projevit radost, když se jim něco povede, ten úsměv je nenahraditelný. Narozdíl od dospělých umí dát najevo svoje pocity.
Péče o děti ale nejsou jenom úsměvy. Děti se občas vztekají nebo nechtějí něco dělat. Jak tyto situace zvládáte?
Někomu dělá hlučné prostředí problém. Díky sportu mě ale jen tak něco nerozhodí, na neustálý ruch jsem zvyklá i z domu. Záchvaty vzteku mi nevadí. Zachovám chladnou hlavu a dám jim najevo, že to dáme všechno do pořádku. To většinou funguje.
Jak vypadá váš den v práci?
Většinou přijdeme na osmou a čekáme na děti. Převezmeme si je od rodičů a pak si hrajeme nebo malujeme, podle toho, na co máme náladu. Následuje svačina, děti si přichystají talířky, kelímky a najedí se. Po jídle máme kroužek, kde zpíváme, hrajeme na nástroje nebo mluvíme anglicky. Pak se vypravíme ven, kde jsme většinou hodinu. Vrátíme se, naobědváme, pospíme a je zas čas na hraní. Odpoledne přicházejí rodiče a jde se domů.
Je to náročné být chůvou?
Zatím mi to tak nepřijde. Od malého bráchy jsem měla dobrou představu, co mě čeká. Častěji mi ale dává zabrat víc on než děti u nás v dětské skupině.
Kdyby za vámi přišla kamarádka, že uvažuje o tom, že chce být taky chůvou. Co by měla zvážit? Co byste jí poradila nebo doporučila?
Pokud má ráda děti, kolektiv, ráda tvoří a stará se o děti, tak bych jí poradila, ať to zkusí. Zbožňuje-li děti, je to ten nejdůležitější předpoklad.
